V pernštejnské knihovně hrabat Mittrowských se dochoval pozoruhodný a jedinečný doklad teoretického zájmu aristokratů o módní tendence v zahradním umění na konci 18. století – skicář s kresbami, které spojuje téma parků, které se označují jako krajinné nebo „anglické“ parky, ve Francii se etablovaly od 60. let 18. století jako takzvané anglo-čínské zahrady nebo jejich název bývá odvozován od dobového sentimentalismu. „Přírodní“ parky začaly vznikat v Anglii v druhém desetiletí 18. století a byly chápané jako protiváha k pravidelným a symetricky komponovaným formálním zahradám ve Francii. Nově pojaté zahrady zakládali liberálně a filatropicky smýšlející aristokraté, mnohdy stoupenci svobodného zednářství, v čele s Richardem Boylem hrabětem z Burlingtonu (1694–1753), v jehož službách se započala kariéra předního tvůrce anglických zahrad, architekta Williama Kenta (1685–1748), Parkové komplexy byly inspirovány zahradním uměním Orientu, komponovaná příroda odrážela také obdiv k arkadické krajině a byla utvářena podle krajinných obrazů 17. století, a to především podle děl Clauda Gellée-Lorraina a Salvatora Rosy. Nový koncept parků v osvícenském prostředí Francie obohatily ideje filozofa Jacquese Rousseau (1712–1778), hlásajícího návrat k přirozenosti a přírodě. Současně s francouzskými „jardin anglo-chinoise“ byly zakládány obdobné parkové komplexy ve střední Evropě. Proslulé parky se stávaly turistickým cílem aristokratů, byly součástí literárních popisů a jejich věhlas šířily dobové vzorníky a publikace. Aristokratičtí objednatelé a stavebníci nemuseli ani znát inspirační zdroje z autopsie. K ohlasům anglo-čínských zahradních komplexů na Moravě patřil také park na svazích hradu Pernštejna, jehož přírodní okolí nechal přetvořit svobodný pán Ignác Schröffel z Mannsberka (1731–1805) ve spolupráci s „učeným umělcem“ Ondřejem Schweiglem (1735–1812), který se podílel na sochařské stafáži dalších moravských parků, jako byly Buchlovice a Veselí nad Moravou.

Kresby pernštejnského skicáře jsou zajímavou ukázkou dobové reflexe módních zahradních konceptů a především doklad jejich znalosti na Moravě. Autor kolorovaných a lavírovaných perokreseb byl poučený a zručný kreslíř, vyobrazení doplnil francouzskými nebo německými popisy, v některých případech i dlouhým německým komentářem, plány opatřil měřítkem. Vodítkem k jejich dataci jsou letopočty 1796, 1797 a 1798.  Zachytil v půdorysných plánech a detailech architektonické stafáže ikonické příklady anglických krajinných parků jako proslulou zahradu Richarda Boyla hraběte z Burlingtonu v Chiswicku, kterou se počínají dějiny krajinných parků, dále Kew, na jehož konceptu se podílel William Kent a dotvořil jej zahradní architekt William Chambers (1723–1796), znalec Orientu a významný propagátor čínských prvků v architektonické stafáži zahrad. Skicář reprodukuje plány a architektonické motivy také ze zahrady hraběte Richarda Childa Tilneye (1680–1750) ve Wansteadu. Autor e ve svých kresbách věnoval také francouzské variantě přírodních parků, mezi nimiž nechybí anglo-čínský zahradní komplex královny Marie Antoinetty (1755–1793) v Malém Trianonu, zahrada v Ermenoville velkého obdivovatele Jeana Jacquese Rousseaua, markýze René-Louise Girardina (1735–1808), a architektonická stafáž z parku francouzského diplomata a ministra Étienna Françoise Choiseula (1719–1785) v Chanteloup. Autor si povšimnul i méně známým realizací zahradních úprav jako dnes již zaniklého parku Roissy nebo anglo-čínské zahrady rytíře Janssena. Neopomněl do svého díla začlenit ani příklady slavných parků v Německu jako Postupim, Výmar, Hannover a Dockenhuden u Hamburku či v saském Machernu. Překvapivě jsou zde zachyceny také dvě solitérní ukázky krajinných parků z českých zemí, a to v Krásném Dvoře a Kroměříži. Ilustrace zahradních teorií doplňují kresby přístrojů a technických zařízení jako například pohon vodního kola nebo novinky z oblasti zeměměřičství a dělostřelectví. Autor kreseb se opíral o grafické listy a ilustrace v soudobých tištěných vzornících a teoretických spisech o zahradním umění, které v poslední třetině 18. století hojně vycházely tiskem a byly součástí aristokratických knihoven. Předlohou k četným kresbám pernštejnského skicáře byl rozsáhlé dílo ilustrující podle dobového slovníku „jardin anglo-chinois“ v Anglii, Francii a Německu a Itálii od kartografa, architekta a grafika Georgese-Louise Le Rouge (kolem 1707–kolem 1790), které bylo vydáváno v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století v Paříži. Některé z pernštejnských kreseb vycházejí z ilustrací ze spisu Teorie der Gartenkunst, který publikoval přední německý teoretik zahradního umění doby osvícenství Christian Cay Lorenz Hirschfeld (1742–1792). Výjimku představují motivy z parku hraběte Jana Rudolfa Černína v Krásném Dvoře, k nimž nejsou známa soudobá vyobrazení a které autor rukopisu zřejmě znal z autopsie, a veduta módního mlýna u Chvalčova.